(+420) 737 436 150

Bylo 5. května 1946, když se v Uherském Hradišti do rodiny Doskočilů narodil syn Vladimír. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že se z něj jednou stane respektovaný člen souboru zdejšího Slováckého divadla a že mu zasvětí většinu svého dospělého života.

Autorka textu: Petra Kučerová 

Karamazov, Táta, Hajný Štětivec. Nejoblíbenější role Vladimíra Doskočila

Za uplynulá tři desetiletí ztvárnil Vladimír Doskočil ve Slováckém divadle téměř stovku rolí.

„Jmenovat všechny je zbytečné,“ říká Igor Stránský, dlouholetý ředitel a umělecký šéf Slováckého divadla, ale i režisér, který Vladimíra Doskočila často obsazoval. „Ale ty zcela mimořádné, to byl Tovje v muzikálu Šumař na svatbě, podle mě Vladimírova první životní role. A za tu druhou já osobně považuji Hajného Štětivce v inscenaci Na tý louce zelený, za kterou posbíral i spoustu cen.“

Vladimír Doskočil uznává, že jeho dlouholetý přítel se strefil. „V Šumařovi jsem měl dokonce čtrnáct písniček! A velmi mě potěšilo, že autor jejich textů Michal Stránský tvrdil, že jsem je pochopil a měly ten náboj, který měly mít.“

A co další oblíbené role Vladimíra Doskočila?

Fjodor Pavlovič Karamazov (Bratři Karamazovi, režie J. A. Pitínský)

„Karamazovi, to byl velký boj, jak vnitřní, tak vnější. Píťa (režisér Jan Antonín Pitínský, pozn. red.) mě teprve poznával a bral mě jako absolutního klaďase. A s tím Karamazovem se rozpakoval, jestli to zvládnu tak, jak si představuje, teda aby byl hodně echt záporák. Nakonec jsme jako herecký prostředek zvolili, že jsem se v roli rozkřikoval tak, až mně lítaly od pusy vzteklé sliny. No to jsem byl i sám sobě odporný! A zároveň jsem chtěl, aby byl Karamazov taky pořád jenom člověk.“

Taťka (1+2=6, režie Robert Bellan)

„Taťka působí v některých situacích jako takový naivní zapomnětlivý blbec, ale na druhou stranu milý. Občas to bylo i lechtivé, ale když se to řekne nebo udělá naivně blbě, tak to není pohoršující a diváci to ocení.“

Táta (Táta, Malá scéna, režie Tomáš Pavčík)

„Když jsem hrál na Malé scéně Tátu, učinil jsem zajímavý poznatek. A to, že i když jsem měl obrovské spousty textu, kterých jsem se ze začátku bál, tak dobře mi ta role sedla, že jsem s těmi texty vůbec nebojoval. Hrál jsem to vnitřním pocitem. Sám ani nedokážu identifikovat, jak se to stalo. Mrzelo mě, když to představení končilo, měl jsem ho moc rád a i diváci mi říkali, že je to škoda.“

Tulák (Ze života hmyzu, režie Igor Stránský)

„To byly někdy galeje. Hned na začátku jsem si dlouze hověl v duchnách a pozoroval motýly, kteří blouznili okolo mě. Byl to zvláštní pocit. Když mi někdy zrovna nebylo nejlíp, tak jsem se kolikrát dostal až do zvláštní meditace a diváci si mohli myslet, jak si tam jen tak pohodlně ležím. Ale kolikrát jsem zase úpěnlivě přemýšlel, jak že je ten text ve třetí písničce (smích).

Režisér Igor Stránský o Vladimíru Doskočilovi:

„Někdy je cesta herce hladká, někdy drkotavá a občas je jeho zrod opravdu těžký. To s prožije každý herec. I Vladimír o tom ví své. Ale kdykoli jsem mohl, tak jsem ho obsadil. I významní herci se kolikrát pitvoří, šaškují, ale Doskočil zůstává pořád Doskočilem a je svůj. Jeho způsob vyprávění je jedinečný. V tom je nenahraditelný.“

Jak to celé začalo

„Odmalička jsem k divadlu inklinoval, maminka mě vedla k poezii. Už na základní škole jsem hrál, na osmileté střední škole jsem pak měl dvě krásné role. Starého Borše v pohádce Jak Jaromil ke štěstí přišel a Zajíčka ve Stříbrné studánce Boženy Němcové. Tu režíroval tehdejší člen Slováckého divadla Josef Žáček, který potom v mém životě taky zahrál svoji roli. Takže se dá říct, že už v deseti letech jsem stál na jevišti,“ vzpomínal na své umělecké začátky doyen hradišťského souboru.

Dveře otevřel Martin Kabát

Po střední všeobecně vzdělávací škole strávil tři roky v angažmá v Těšínském divadle a poté už se natrvalo vrátil do rodného města. Spolupracoval s rozhlasem, namluvil stovky nosičů pro místní fonoklub a hrál v ochotnickém souboru Čapek. A právě ten se mu v dobrém slova smyslu stal osudným.

„Hrál jsem Martina Kabáta v Hrátkách s čertem, které režíroval slavný Hugo Domes. Všichni důležití lidé na tom představení byli a já věděl, že dělám Kabáta určitě jinak než Josef Bek ve slavné televizní pohádce, ale po svém a dobře. Už tehdy se licitovalo, jestli bych neměl jít do Slováckého divadla. Když bylo potřeba, zaskakoval jsem v něm a motal se kolem tak dlouho, až mě Igor Stránský v roce 91 do toho angažmá vzal,“ vzpomíná s úsměvem. „No ale nemyslete si, nespadlo to z ničeho nic z nebe. Znal jsem se dlouho s Igorem, hercem Lubomírem Vraspírem, ale za nikým jsem nešel, aby se přimluvil. Poctivě jsem si to odpracoval.“

3 otázky pro kolegu Martina Vrtáčka:

Martine, je něco, co jste se od Vladimíra Doskočila coby staršího kolegy naučil?

„Nevím jestli naučil, ale zcela jistě mě v mnohém inspiroval. Například mě fascinovalo, jak naprostou většinu svých záporných rolí takzvaně polidšťoval. Jako optimista má občas splín nebo i ten nejhodnější člověk sem tam zhřeší, tak i ten největší neřád na světě má nějakou kladnou vlastnost. Viděl jsem většinou hrát záporné postavy tak, že je začnete nenávidět. Ale abyste je politovali, protože takový člověk k politování rozhodně je, to umí jenom Vladimír.“

Co byste mu popřál k narozeninám?

„Myslím, že většině lidí konečně došlo, že přát si hodně zdraví není zejména v dnešní době žádná fráze. Přál bych mu tedy, ať je s celou rodinou zdravý a ať se co nejdříve vrátí na jeviště. Protože divadlo je pro něho hnací motor do života. Byť třeba v malé roli, ale stát na jevišti a dělat lidem radost je pro něho čiré štěstí. A já si moc přeji, aby byl nejen zdravý, ale i šťastný.“

Oba letos slavíte 30 let ve Slováckém divadle. Plánujete to nějak oslavit?

„Vladimír spolupracoval se Slováckým divadlem už mnohem dříve, ale máte pravdu; naše třicetileté přátelství a soužití si oslavu určitě zaslouží. Ovšem už slavíme úplně jinak než před třiceti lety. Teď si spíš uděláme celodenní výlet po Chřibech či Bílých Karpatech a zakončíme to nějakým dobrým jídlem v restauraci. Jenomže zatímco já pak týden nemohu pořádně chodit, oslavenec si jde druhý den ráno v klidu zahrát tenis.“

Vladimír Doskočil

Rodák z Uherského Hradiště.

Většinu svého života zasvětil divadlu, ve Slováckém divadle působí od roku 1991.

Za svůj profesní život ztvárnil téměř stovku různorodých postav.

Je držitelem cen Slovácký Oskar, Největší z pierotů a Ceny Grand festivalu smíchu.

V roce 2020 obdržel cenu města Uherské Hradiště, v roce 2017 se stal Laureátem Mezinárodního folklorního festivalu Strážnice.

Mimo divadla spolupracoval také s rozhlasem a stal se spoluzakladatelem uherskohradišťského Fonoklubu.

Svým charakteristickým hlasem doprovodil řadu pořadů i dokumentů, účinkoval v televizních seriálech i filmech. 

Na elektronické nosiče nahrál desítky hodin pověstí a vyprávění ze svého rodného kraje, básně i povídky.