(+420) 737 436 150
Skutečný Jindra Hojer často jezdil za Rychlými šípy do Slováckého divadla

Jako chlapec navštěvoval skautský oddíl, který dlouhá léta vedl Jaroslav „Jestřáb“ Foglar. Ten po něm pojmenoval jednu z postav svých legendárních Rychlých šípů. I když žije v Pardubicích a nedávno oslavil 96. narozeniny, přesto jednou za čas neváhá Jindra Hojer vážit dlouhou cestu téměř přes celou republiku do Slováckého divadla. Nechyběl tak u většiny důležitých okamžiků, které za 20 let potkaly legendární představení Rychlé šípy.

Autorka rozhovoru: Petra Kučerová

Pane Hojere, vzpomínáte si ještě, jak vznikl váš vztah se Slováckým divadlem?

To souviselo s provoláním na obhajobu Foglara, protože se hromadily články, které Jestřába očerňovaly. Po uveřejnění jsme ho pak rozeslali do skautských organizací, divadel a spolků, a taky do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. A hned za pár dní se ozval Jožka Kubáník, že to podepsalo celé divadlo, prohlášení umístili ke vchodu, aby si ho mohli lidi přečíst. Už jsme chtěli zavěsit a Jožka najednou povídá: „A nemáte něco společného s Rychlými šípy?“ A já: „No tak trochu jo.“ (smích) Tak Jožka hned říká: „Budeme mít padesátou reprízu, co kdybyste přijel? Bylo by to obrovské překvapení pro herce i diváky.“ A tak jsem začal do Slováckého divadla pravidelně jezdit.

Co pro vás výlety do Hradiště znamenaly?

Jezdil jsem tam hrozně rád, prožíval jsem s herci každé představení. Byl jsem tam devětkrát, vždycky na nějakou kulatou reprízu.

Jaké pro vás bylo, vidět Rychlé šípy na divadle?

O tom se těžko mluví. Byl jsem s nimi srdcem na jevišti, viděl jsem přesně to, co se odehrávalo před několika desítkami let ve skutečnosti.

Nedotklo se vás, že divadelníci pojali Rychlé šípy jako legraci?

Ale ne! Ve skautském životě byla legrace hned na druhém místě. Dělali jsme legraci ze všeho. Mně se to líbilo, Bellan je dobrej. (Režisér Rychlých šípů Robert Bellan – pozn. red.)

Když je legrace druhá věc, co byla ta první?

No přece žít podle skautských zásad!

Myslíte, že skauting, potažmo Rychlé šípy mají dnešním dětem ještě co dát?

To představení dává lidem něco stále. Jinak by nemělo víc než pět set repríz. A když jsem jezdil na reprízy, tak jsem viděl v hledišti i děti. A za to jsem byl moc rád, protože zásady skautingu zůstávají stále živé. Pro mě to byl pilíř, na kterém jsem stavěl celý život. Například jsem se naučil prohrávat. Milovat vše živé, přírodu i lidi. Mít fyzičku, hrát volejbal i fotbálek, poskytnout první pomoc. Ale taky takové praktické věci, jako je uvařit nebo přišít knoflík na košili. A to vše mimoděk, zábavou a hrou.

Píšete další knihu. Bude v ní i něco o Rychlých šípech ve Slováckém divadle?

Bude tam hlavně popsaná loňská pětistá repríza. O předchozích už jsem psal v knize Střípky ze života Jindry Hojera. Vloni se mi to strašně líbilo, oslavy byly připravené krásně, komorně, měl jsem slzy v očích, motýly ve tváři.

Co přejete Rychlým šípům do dalších let?

Vždycky když mě pozvali na reprízu, končil jsem svou řeč tím, že hercům přeji do dalších let šťastný let. Ale vloni mi Jožka říká: „Vždyť my už po tom jevišti nelítáme, ale sotva chodíme.“ Tak jsem si pomyslel, že tu svou promluvu už musím nějak upravit. A tak jsem řekl: „Co vám přát do příštích roků? Dál dlouhou řadu šťastných kroků.“ A to platí pořád.

Chystal jste se přijet na páteční 20. reprízu. Platí to?

Asi z toho sejde. Už se málo pohybuji a musím jezdit na vozíčku. Nejhorší je, že už se nepostavím na nohy. Ale byl bych hrozně rád, kdyby to ještě někdy vyšlo. Nedá se nic dělat, budu držet palec na dálku!