„Dramaturg kryje týmu záda,“ říká Jitka Šotkovská

Jitka Šotkovská je od letošního roku novou kmenovou dramaturgyní Slováckého divadla a další tváří seriálu Lidi od divadla. Bakalářské, magisterské i doktorské studium absolvovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, obory Teorie a dějiny divadla a Český jazyk a literatura. Působí stále i v teatrologickém týmu Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, a tak je jasné, že divadlo je jejím životem.

Autorka rozhovoru: Petra Kučerová

Od radiátoru k titulům

Úplně první zkušenosti s divadlem získala Jitka v základní škole. „Ve druhé třídě k nám přišla do školy paní učitelka ze ZUŠky, chvilku s námi blbla a říkala věci jako: ,Představte si, že jste radiátor, a předveďte, jak by vypadal.' Hráli jsme si a mně to přišlo jako ideální kroužek, i když byl tehdy jeden z mnoha. Jenomže ty ostatní postupně odpadávaly a divadlo pořád zůstávalo,“ popisuje Jitka s tím, že v rodině umělecké zázemí neměli. „V mém rodném Prostějově se koná recitační přehlídka Wolkerův Prostějov a jako puberťačka jsem si jednou hledala v knihách básničku. Najednou na mě vypadla fotka z 50. let, a máma říká: ,To je babička Anna, jak taky recituje.' A to je asi jediný umělecký sklon, který jsem v rodině dohledala,“ usmívá se Jitka Šotkovská.

Po maturitě se hlásila na herectví na DAMU i JAMU, ovšem neúspěšně. „Myslím ale, že jsem se tam hlásila proto, že jsem netušila, že u divadla jdou dělat i jiné věci než jen herectví. Zpětně si uvědomuji, že když jsme na střední škole v dramaťáku dělali Krysaře – složitý a nepatřičný úkol pro sedmnáctiletá děcka – tak mě na tom všem nejvíc bavilo, když jsme si tu novelu četli, interpretovali myšlenky, hledali motivy postav. A na jevišti už to pro mě nebylo až tak zajímavé. A tak jsem se pak na vysokou školu přihlásila na češtinu a dějiny umění. Ale protože mi divadlo přece jen chybělo, přibrala jsem si i divadelní vědu a chvíli studovala hned tři obory,“ dodává dramaturgyně.

Divadlo zakládala s Michalem Zetelem

Na škole se seznámila s partou studentů JAMU včetně Michala Zetela, někdejšího ředitele Slováckého divadla, a svým budoucím mužem Janem. „Přizvali mě k založení profesionálního divadla Tramtarie, později Buranteatr v Olomouci. A i když pořád ještě jako herečku, už tehdy jsem tušila, že herectví pro mě není to pravé. Jako první inscenaci jsme dělali Tramvaj do stanice Touha, ve které jsem alternovala dvě role, jednu střední a jednu úplně maličkou až na konci inscenace. A tehdy mi došlo, že jako správná herečka bych asi měla chtít hrát tu větší roli, jenomže já jsem se těšila víc na reprízy, ve kterých budu až na konci, protože to znamenalo, že se můžu jít dívat do hlediště. A záhy jsem si uvědomila, že tam je mi líp,“ popisuje Jitka začátek konce své herecké kariéry.

Dramaturg jako pojistka

A co vlastně dělá dramaturg? „Vybírá, co se bude v divadle uvádět, a proto musí mít velký přehled a informace o tom, jaká hra kde vznikla. A pak všechny ty hry čte. Taky musí umět texty her analyzovat, rozumět tomu, co se skrývá za slovy, situacemi, jaký to má všechno kontext, jestli a jak ta hra souvisí s dnešní dobou. Proto potřebuje mít i společenský rozhled. Pak může upozorňovat režiséra nebo herce, co se kde spojuje, jaký kde mohou hledat význam nebo podtext, jaké má postava další barvy. Spolu s režisérem připravuje režijně-dramaturgickou koncepci, konzultuje další členy týmu, obsazení a podobně. Samozřejmě někdy je to víc, někdy míň týmové. Dramaturg může jen tam, kam ho režisér pustí. A jsem vděčná, že v práci s Lukášem Kopeckým – doufám, že je to oboustranné – tuhle týmovost cítím. A pak je tu ta věc, že v průběhu zkoušení děláte další oko a dáváte připomínky. Obzvláště ty herecké se ale na fakultě nenaučíte, tam pomáhá pouze praxe a divácká zkušenost. A zpětně jsem právě vděčná i za tu svou zkušenost hereckou, pomáhá mi rozumět tomu, jak se herec na jevišti cítí, a snad i lépe poznat, čím bych mu mohla pomoct v té které fázi zkoušení. Zároveň si myslím, že dramaturg by měl být ideálně dvakrát, třikrát týdně v divadle na cizím představení, aby byl stále v obraze,“ popisuje Jitka.

V současné době Jitka Šotkovská pracuje na muzikálu Masaryk režiséra a autora Doda Gombára. „Tam je to ještě složitější, protože to je původní hra, kde by měl dramaturg fungovat už u jejího vzniku a dávat autorovi připomínky. Společně s ním hledat odpovědi na otázky, proč zrovna tohle téma, v čem je pro nás aktuální a jestli je vhodné pro naše divadlo? Dramaturg tam funguje jako takový modelový prvočtenář, který dává první zpětnou vazbu. A pak si samozřejmě přečte o Masarykovi řadu knih, kdyby se na něco kdokoli zeptal, aby věděl,“ popisuje rozpětí práce na aktuální inscenaci. „Obecně dramaturga vnímám jako člověka, který celému týmu kryje záda. Aby věděli, že se mají kam přijít poradit, ověřit si cokoli u člověka, který je jistí, aby měli pocit, že na to všechno nejsou sami.“

První čtenářka Třináctkrát za svědka

Příjmení Jitky Šotkovské možná zní některým příznivcům Slováckého divadla povědomě – a není to náhoda. Její manžel Jan Šotkovský napsal přímo na míru Slováckému divadlu a Zdeňkovi Trčálkovi v hlavní roli romantickou komedii Třináctkrát za svědka.

„Byla jsem první čtenářka Třináctkrát za svědka, stejně jako u většiny manželových textů. Máme výhodu, že jsme si vzájemně nejpřísnějšími kritiky, takže pokud Třináctkrát za svědka prošlo přese mě, tak už bylo dobré,“ směje se. „Honza není ten typ, který by to se mnou řešil od začátku, rád si na věci přijde sám a pak chce vyjádření až k první verzi. Nějaké připomínky jsem mu dala a jistě byly všechny vysoce funkční,“ dodává se smíchem ke komedii, za kterou Zdeněk Trčálek získal cenu pro nejlepšího komediálního herce na Grand Festivalu smíchu. „Jsme spolu od dvaceti let a naše vnímání divadla se vyvíjelo společně, a tak máme na spoustu věcí v podstatě stejný názor. Oba se věnujeme lektorování a porotování amatérského divadla a když se nás z nějaké přehlídky ptají, jestli nechceme přijet oba, tak vždycky říkáme: ,Šetřete peníze, stačí vám jen jeden z nás, stejně dostanete stejný názor,'“ směje se Jitka Šotkovská.

Gazdinu robu má dodnes v sobě

Nástup do repertoárového divadla byl pro Jitku Šotkovskou po práci v nezávislém divadle a osamělém bádání v teatrologickém týmu Akademii věd poměrně velká změna, ale prozradila, že ji uvítala. A že když už měla nastat, tak právě ve Slováckém divadle, které bylo jejím vysněným.

„Když mi bylo asi sedmnáct, tak k nám do Prostějova přijelo Slovácké divadlo s inscenací Gazdina roba J. A. Pitínského, a pro mě to byl naprosto formativní divadelní zážitek. Říkala jsem si: ,Takhle přesně má divadlo vypadat a takhle ho chci dělat!' Je to pětadvacet let, ale tu závěrečnou scénu pořád nesu v sobě. A když jsem nastoupila do Slováckého a za dva týdny měla premiéru Gazdina roba v režii Michala Zetela, se kterým jsem před dvaceti lety začala dělat profesionální divadlo, tak jsem si říkala, že jinak to asi dopadnout nemohlo,“ svěřuje se Jitka. „Posledních patnáct let Slovácké divadlo pravidelně sleduji, externě jsem s ním spolupracovala nebo o něm psala. A vždycky jsem si říkala, že tady je fakt fantastický soubor, že to jsou lidi, se kterými stojí za to divadlo dělat. Vyhovuje mi rozmanitost oblastního divadla, že to není jen jedna dramaturgie určitého typu, ale že si tady v repertoárovém divadle, a ještě na takové úrovni, můžeme dovolit dělat divadlo širokého žánrového rozpětí, od komedií po náročné kusy,“ dodává Jitka.

A co Jitku Šotkovskou těší kromě práce? „Moc volného času už nezbývá. S mužem se věnujeme hlavně dětem. Rádi cestujeme, ale je to většinou tak, že spolu všichni jezdíme po divadelních festivalech, léto trávíme na amatérských přehlídkách. Milujeme Londýn, ale i tam nejradši chodíme do divadla. Občas si říkáme, jestli už toho není moc, ale stejně si nemůžeme pomoct. Divadlo je prostě celoživotní vášeň,“ uzavírá se smíchem Jitka Šotkovská.

Dotazník pro Jitku Šotkovskou

Jaká je vaše představa dokonalého štěstí?

Prchavá.

Jaký je váš největší strach?

Že budu muset zachraňovat své děti z jámy plné hadů.

Kterého žijícího člověka nejvíce obdivujete?

Svého muže.

Co se vám na vašem vzhledu nejvíce nelíbí?

Že vypadám, že se mračím, i když se nemračím.

Čeho si vážíte na ženě?

Nadhledu, humoru, empatie a laskavosti.

Čeho si vážíte na muži?

Nadhledu, humoru, empatie a laskavosti.

Jaký talent byste chtěli mít?

Jazykový.

Kdy a kde jste nejšťastnější?

V neděli ráno v posteli, když se k nám přijdou přitulit děti a ještě chvíli se nic nemusí.

Co nebo kdo je největší láska vašeho života?

Můj muž a moje děti.

Pokud byste na sobě mohli změnit jednu věc, co by to bylo?

Občas rychleji mluvím, než myslím.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Že to všechno tak nějak drží.

Pokud byste měli zemřít a vrátit se na svět jako člověk nebo věc, co by to bylo?

Jako náš syn Hubert. Neznám nikoho, kdo by se sebou byl spokojenější.

Kde byste nejraději žili?

V přímořském univerzitním městě obklopeném horami a vinicemi, které má bohatou kulturní nabídku, rozvinutou gastro scénu, jeden hezčí park než druhý a spoustu promyšlených cyklostezek. Ale i Brno je dobrý.

Kdo jsou vaši oblíbení spisovatelé?

Astrid Lindgrenová, Jane Austenová, Ivan Vyskočil, Sally Rooneyová, David Lodge, Josef Škvorecký, Sharon Oldsová, Ivan Wernisch…

Kdo jsou vaši hrdinové ve skutečném životě?

Všichni, kdo dělají něco nad rámec svých individuálních potřeb.

Jaká jsou vaše oblíbená jména?

Lisa, Anna, Britta, Lasse, Bosse a Olle.

Aktuální inscenace Jitky Šotkovské